ŠKOLA ŠERMU BRNO

PODSTATA BOJOVÝCH UMĚNÍ

Vážení přátelé

  Stále častěji a častěji se setkávám s otázkami, která škola je nejlepší, proč francouzská škola vytlačila italskou, jak by dopadl souboj mezi např. Italem a Japoncem a podobně. Všechny tyto otázky pramení z nedostatečného ponoření se do problému bojových umění. Samozřejmě takové a podobné otázky si klade každý adept bojových umění a zcela jistě nejsou chybou. Naopak. Právě pochopení odpovědí nám může pomoci mnohem lépe proniknout do tajů bojových umění. Dovolte mi proto malou úvahu nad tématem bojových umění, jejich srovnání a využitelnosti. Vžádném případě není mým cílem provádět srovnávání různých starých škol šermu, stejně jako srovnávání evropských a asijských bojových umění. Naopak chtěl bych se zamyslet spíše nad podstatou rozdílů v bojových uměních.
 Každé bojové umění je určitým výrazem reality kolem nás. Jakkoliv je člověk tvor kolektivní, zároveň je tvorem netolerantním, s přerostlým egem a vrozenou snahou o vyvyšování se nad ostatní. Z toho nutně plynou spory, které se bohužel velmi často řešili a bohužel stále ještě řeší za použití násilí. Čím více je pak násilí častější, tím více se člověk na nácvik jeho využití nebo obrany před ním soustředí. Vymýšlí se stále nové a účinnější zbraně a zároveň se vymýšlí technika zacházení se zbraněmi.
 Technika se nevytváří samovolně odříznutá od světa kolem nás, ale naopak  cílem techniky je pomoci jejímu vynálezci v běžném životě. Tak je to i s bojovými uměními. Každý styl boje se vytváří jako odezva na okolní svět a na formy násilí, které se v něm vyskytují. Jinými slovy - k čemu bude bojové umění využito, tomu se přizpůsobuje. Jiné styly boje se totiž hodí do hor, kde se musí počítat sčastým převýšením bojujících, jiné zase např. na palubu lodí. Jinak bojuje člověk oděný do kompletní plátové zbroje a jinak např. sportovní šermíř, jehož cílem je dosáhnout lehkého poklepu na tělo protivníka. Cíl a taktika tak ovlivňují výběr technik, které bojovník nacvičuje.
 Dalším činitelem je pak způsob boje ostatních. Zkusme si malý případ. Žijeme ve vesnici, kde všichni naši nepřátelé trénují Tae kwon do (korejský styl podobný karate zaměřený převážně na použití nohou - omlouvám se za toto zjednodušení, není ale cílem tohoto článku rozebírat rozdíly mezi asijskými bojovými uměními). Je tedy jednoznačné, že v každém boji nám největší nebezpečí hrozí právě z vysokých kopů. My pak máme dvě možnosti. Můžeme trénovat styl, který se nám líbí, bez toho, že bychom se zamysleli nad jeho vhodností. Nebo naopak rozebereme výhody a nevýhody soupeřova stylu a vybereme popř. vytvoříme styl, který bude proti soupeřovu stylu ten nejvhodnější. Vnašem případě to bude nejspíše styl zaměřený na boj v nejtěsnějším kontaktu tak, aby protivník nemohl kopy s úspěchem použít. Pak už nám stačí nacvičit kryty vysokých kopů a překonání nebezpečné vzdálenosti a pokud soupeř není zvyklý takové situaci čelit, můžeme mít úspěch. Vlastní boj pak nerozhoduje technika, ale naopak taktika a strategie, zejména schopnost vnutit soupeři pro něj nevýhodný způsob boje. Podle tohoto principu vznikaly v historii různé styly boje jako reakce na konkrétní situaci. My jsme samozřejmě v jednodušší situaci. Pokud se chceme dozvědět informace o jiném stylu, stačí zajít do knihovny a vyhledat odpovídající literaturu nebo najít videozáznamy. V historii tomu ale bylo jinak. Proto mělo význam vymýšlet nezvyklé útoky, pro nás bizardní pohyby a zdánlivě nesmyslné polohy. Nešlo totiž o hloupost těch, kdo takto bojovali, ale naopak o snahu protivníka zmást a útokem vedeným ze zdánlivě nevýhodného směru ho překvapit a zasáhnout. To je podstatou i čínského stylu opilce, kdy bojovník bojuje jako by byl opilý a provádí na první pohled zcela nesmyslné pohyby. Přesto a nebo právě proto je tento styl v Číně velmi uznávaný. Je tedy poněkud smutné, když člověk slyší často i renomované odborníky, jak se o našich předcích vyjadřují s pohrdáním jako o neschopných hlupácích, které by oni „páni šermíři“ bez problémů porazili. V roce 1993 pořádalo Magisterium seminář ve Znojmě jako první setkání historických šermířů a možnost debaty nad problémy, které nás všechny zajímají. Bylo to setkání první a tak mu je možné vyčítat mnoho nedostatků. Přesto aspoň pro mě bylo velkým přínosem a byl jsem rád, že jsem se ho zúčastnil. Jedním ze zajímavých postřehů byla polemika nad předváděnými akcemi. Jednalo se o tento spor. Členové Tovaryšstva starých bojových umění a řemesel z Bratislavy předváděli pro srovnání assalta (chody zbraní)  z německé, italské a francouzské školy. Jedno z nich obsahovalo i tuto sekvenci.  Bojovník A seká kvintový sek (střecha, sek seshora dolů na hlavu). Jeho protivník  uhýbá do strany, úderem seshora zasahuje soupeřovu čepel, která právě dokončila sek a pokračuje vútoku (pro lidi, kteří se o to zajímají jedná se o akci, která se používá i v šermu v a předváděl ji např. mistr aikida na festivalu bojových umění v Paříži v roce 1995). Na semináři se kolem této akce rozvinula polemika a předvádějící byl napaden, že je to hloupost, že mohl okamžitě provést útok na tělo protivníka a že se jedná o „zbytečnou parádičku“ Je zřejmé, že polemik nepochopil podstatu boje. Měl pravdu, on by pravděpodobně použil tento útok a je otázka jak by dopadl v případě, že by sek na hlavu byl pouze fingován a jeho cílem bylo pouze vyprovokovat právě ten útok, který nabízel. Na druhé straně nám pak zajištění soupeřovy čepele dává možnost provést velmi zajímavé pokračování. Opět se tedy dostávám k podstatě věci. V bojových uměních neexistují nesmyslné techniky, existují pouze neznalí bojovníci, kteří techniky využívají tam, kde se nehodí. Člověk proto musí být velmi opatrný než jiného nařkne, že něco dělá špatně. Navíc si musíme uvědomit, že každý styl vyhovuje někomu jinému. Např. člověk, který váží kolem sto padesáti kilo těžko bude nacvičovat styl založený na skocích a otočkách. Na druhé straně se ale střízlík vážící padesát čtyři kilo jen stěží stane mistrem světa v judu v kategorii bez rozdílu vah. To samé platí i o šermu. Každý z nás je jiný. Proto si každý z nás vytváří vlastní osobitý styl boje, ve kterém upřednostňuje techniky, které se mu líbí a které mu vyhovují. Proto také Bruce Lee své žáky neučil jednotnému stylu, ale naopak, pro každého z nich vybíral to, co jim nejvíce vyhovovalo a pro každého vlastně vytvářel osobitý styl. Na druhé straně ale tento postup si může dovolit jen ten, kdo bojové umění dokonale zvládl. Jen ten, kdo totiž jednotlivé techniky dokonale ovládá může říci ano toto budu používat a toto ne, protože to je špatné nebo v mém stylu je to lepší. Proto vždy velmi opatrně přistupuji ke všem stylům, které o sobě tvrdí, že z každého stylu vybrali to nejlepší a nejúčinnější. K takovému výběru je totiž člověk oprávněn až po dokonalém zvládnutí původních stylů. Jinými slovy, kdybych chtěl vybírat dejme tomu z godžu rjú, thai boxu a jiu jitsu, nejprve bych musel tyto styly dokonale poznat a pak bych si teprve dovolil tvrdit, že jsem vybral opravdu to nejlepší. Je třeba si totiž uvědomit, že každý bojový styl je uzavřené těleso, které vytvořilo většinou vícero mistrů. Jako uzavřený útvar pak má jeho vyznávačům poskytnout návod, jak reagovat na všechny útoky nebo přesněji, který by mu umožnil ubránit se ve všech situacích. Nikdo totiž není tak hloupý, aby cvičil styl, který by mu nemusel fungovat. Samozřejmě, každý z nás má právo vytvářet si vlastní styl a vybírat si techniky, které mu vyhovují. Na druhé straně ale jen velmi málo lidí je oprávněno říci, že z ostatních stylů vybralo to nejlepší. Je to proto, že je otázka, zda jsou natolik fundovaní, že to nejlepší dokáží opravdu rozeznat. Navíc jak jsem už výše uvedl, ta která akce nebo chod zbraní může být zdánlivě nevýhodná, když si ale uvědomíme realitu, zjistíme, že jiná akce by nebyl účinná. To je i případ šermu ve středověku. Často můžeme i od našich kolegů slyšet, že středověký šerm byl netechnický a že v něm rozhodovala pouze hrubá síla. Je samozřejmé, že středověký šerm nebyl tak technický jako např. šerm francouzským fleretem. Není to ale tím, že by snad naši předci byli hloupí. Je tomu tak proto, že složité techniky neumožňovala ochrana protivníka a váha zbraně. Jinými slovy technika šermu se přizpůsobila realitě a mistři vybírali jen ty techniky, které jsou účinné. Na protivníka v plátové zbroji jsou totiž např. záludy a lehké předseky neúčinné a třeba balestra (přeskok výpad) neproveditelné. V Harnischfechten (šerm ve zbroji) se dokonce upřednostńuje držení meče levou rukou za čepel (Halbschwert), aby útoky byly opravdu maximálně účinné. Vžádném případě ale nelze říci, že rozhodovala pouze hrubá síla. Protože kdyby tomu tak bylo, rytíři by se neučili šermovat, ale chodili do posilovny. A to asi nebyla pravda. Navíc se domnívám, že bychom měli být na podobná tvrzení velmi opatrní už jenom z etických důvodů, protože tím vlastně shazujeme kolegy, kteří se zaměřují pouze na období středověku. V očích laické veřejnosti pak totiž vypadají jako netechničtí hlupáci, kteří na technický šerm nemají a pouze do sebe hrubě mlátí. A to věřím, že nikdo zás nechce.

SCÉNICKÝ A BOJOVÝ ŠERM

  Na stránkách internetu jsem v jedné diskuzi nechtě rozproudil debatu na téma bojový a scénický šerm. Od té doby se toto téma stále vrací a zastánci jednotlivých proudů polemizují o tom, který směr je lepší. Vé většině přitom nejde o spor faktický, ale spíše terminologický, protože každý si pod těmito pojmy představuje něco jiného. Proto jsem se v následujícím článku pokusil definovat oba proudy, poukázat na rozdíly a snad i trochu přispět k řešení rozporů. Na úvod bych chtěl jen říci, že stále půjde jen o pouhopouhé slovíčkaření. Šerm je totiž jen jeden. Vždy je to určitá suma smysluplných pohybů s zbraní, taktických zásad a strategických pravidel, které nám pomáhají protivníka zasáhnout aniž bychom byli sami zasaženi. V následujícím rozboru tedy půjde jen o slovíčka. Tato slovíčka ale mě osobně pomáhají přesněji pochopit předmět zájmu, porozumět tomu, co vlastně chci provozovat a jakým způsobem mám směřovat trénink. Pokud budete mít jiný názor, je to jen v pořádku. Protože největší problém v komunikaci mezi šermíři je pochopit, že když máme jiný názor, neznamená to, že musíme být nutně nepřátelé.
  Vycházíme tedy zředpokladu, že šerm je jen jeden. Nikdo proto nemůže říci: „já dělám bojový šerm a jsem něco víc než ten, kdo dělá „jenom“ scéniku“. Oba typy šermu ,tak jak je chápu já, si jsou zcela rovnocenné a záleží jen na tom, jak kvalitně svůj směr šermu budu provozovat. V některých ohledech je scénický šerm dokonce mnohem obtížnější než bojový. Jak se budeme bavit dál, ve scénickém šermu jde o to pobavit protivníka, v bojovém šermu protivníka zasáhnout. Proto bojový šermíř bude vždy okamžitě vědět jak je ve svém snažení úspěšný. Porážím protivníky - je to v pořádku a trénuji dobře. Dostávám cvičným mečem po hlavě - asi něco bude špatně. Scénický šermíř to má mnohem těžší. Každý divák je jiný, některý má rád pěkné kostýmy, někdo je romantik, další je odborník na bojová umění a chce vidět tvrdé a přesvědčivé boje a jinému stačí když vidí hezkou slečnu v kostýmu. A krutá pravda je, že v našich poměrech málokdy divák přijde a řekne: „Tohle se mi nelíbilo“. Už mnohokrát jsem slyšel šermíře chválit se a vykládat jak se jim jejich vystoupení podařilo a přitom jsem se bavil s lidmi, kteří odjeli v polovině akce, protože se tam nudili. Ale dokud nebude existovat odborná kritika a hlavně chuť tuto kritiku přijímat, stěží se něco změní a záleží jen na vnitřní poctivosti scénického šermíře.
  Včem je tedy rozdíl. Stále vycházíme z předpokladu, že šerm je jen jeden – viz.  definice výše. Bojový a scénický šerm se ale liší podle účelu. V bojovém šermu jde o opravdové naplnění smyslu šermu – zasáhnout a sám nebýt zasažen. Ve scénickém šermu jde o to pobavit diváka předváděním šermu. Jakmile tedy předvádím šerm pro diváky, je to scénický šerm. Má toto rozdělení vůbec nějaký vliv? Podle mého ano. Aby to byl stále ještě šerm, měl by naplňovat shora uvedenou definici. V souboji (nebo chcete-li v choreografii) by tedy měly být použity pohyby, které jsou opravdu účinné, neměly by se porušovat zásady taktiky a strategie (a pokud se poruší, mělo by dojít k zásahu). V bojovém šermu je to jednoduché, pokud někdo udělá chybu, okamžitě je po zásluze odměněn zásahem a velmi citelně se o své chybě dozví. Ve scénice je to jiné. Tam provádím účinné pohyby takovým způsobem, abych nebyl ve skutečnosti stoprocentně úspěšný. Protože nikdo zás nechce kamaráda ze skupiny seknout do hlavy. Musíme tedy hledat cesty jak provádět nebezpečnou činnost tak, aby stále ještě vypadala nebezpečně a přitom nedošlo ke zranění. Protože když budeme dělat neúčinné techniky, nebude to šerm. A tomu musíme přizpůsobit svůj trénink.
  Pokud tedy někdo provádí nesmyslné pohyby, hloupé otočky, obrovské nápřahy, podle mého názoru nepředvádí šerm, ale pouze jakési pohybové divadlo se zbraní stejně jako např. břišní tanečnice se šavlí. I ona totiž pouze baví diváka pohyby se zbraní a je jí zcela ukradená bojová realita.
  Jak se shora uvedené definice projevují v nácviku. Bojový šermíř cvičí stále s cílem zasahovat protivníka. Tj. učí se každý pohyb provádět s maximální účinností. Nejde totiž jen o sílu, ale i o prozrazení akce. Před každým pohybem člověk více či méně ukazuje svůj úmysl. Projevuje se to v lehkém napnutí svalů, změně výrazu ve tváři, záblesku v očích atd. atd. Tyto pohyby se v odborné terminologii nazývají ideomotorické pohyby. V bojovém šermu jde o to tyto pohyby co nejvíce potlačit. Ve scénice je tomu naopak. Tam se naopak snažíme, aby každý pohyb byl čitelný jak pro partnera tak i pro diváka. Uveďme si malý příklad bojového nácviku např. seku. Stojíme se zástupnou zbraní např. dřevěnou tyčí v nápřahové poloze pro sek seshora dolů – v německé škole střeh Vom Tag (Von Dach). Partner drží tyč vodorovně se zemí ve výši hlavy mimo své tělo. Z výpadové vzdálenosti se snažíme partnerovu tyč zasáhnout. Partner naopak s tyčí uhýbá tak, aby se nám zásah nepodařil. Velmi rychle zjistíte, že stačí např. sebemenší pohyb ramen, jiný výraz v očích, pohyb těla před sekem, a nejste schopní partnerovu tyč zasáhnout. Pokud se ale naučíte sekat správně, partner nedokáže uhýbat. Potřebuje ale scénický šermíř ovládat tento způsob seku? Dovolím si tvrdit, že nikoliv. Samozřejmě se to může naučit, ale to je jen jeho dobrá vůle a neznalost takto prováděného seku nikdo na scéně nepozná. Bojový šermíř se dále učí jak pracovat se vzdáleností a jak protivníkovi vnutit  svůj způsob boje. Jakmile hlouběji proniknete do tajů šermířského umění, zjistíte, že záleží na každém detailu. Pokud například vezmete soupeřovu čepel do vazby, musíte stát v přesné vzdálenosti. Pokud je tato vzdálenost větší, na protivníka nedosáhnete následujícím výpadem, pokud jste blíže, nejste schopní čelit jeho protiútoku. Pokud postavíte kryt příliš dopředu, školený šermíř vám kryt prosekne, pokud ho dáte příliš kělu, odkryjete část zásahové plochy. A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Vkonečném důsledku zjistíte, že naší předci přesně věděli proč vykonávají pohyb přesně daným způsobem a bez nadsázky každá maličkost měla svůj význam. Protože jak říká jeden můj přítel vždy, když někdo tvrdí, že v historii neuměli šermovat – no jasně, naši předci museli být úplně blbí, VŽDYŤ JIM ŠLO JEN O ŽIVOT.
  Musíme si uvědomit, že každá technika se učí natřikrát. Poprvé se učím jak se vlastně daná technika provádí – poznávám ji rozumově. Dovídám se jak stát, jakým způsobem provést pohyb a jak ho ukončit tak, abych dodržel tři zásady šermířského pohybu – určitost, ohraničenost a ukončenost - rozumové zvládnutí. V druhé fázi se technika nacvičuje fyzicky – pohyb opakuji tak dlouho, až se zažije, lidově řečeno přejde do krve – odborně se tomu říká vytvořit hybný vzorec – pohybové zvládnutí. Tato fáze pro scénické pojetí zcela postačuje.  Ve třetí fázi se šermíř učí techniku používat v boji proti protivníkovi, který se technice aktivně brání - aplikační zvládnutí. Je totiž něco jiného provést sek na protivníka, který stojí ve výzvě a na protivníka, který se aktivně brání a např. útočí do našeho pohybu. Učíme se techniku provést ve správném okamžiku na správný signál ve správném tempu. Pokud akci správně načasujeme, není ji totiž možné krýt. I to je věc, kterou si musí scénický šermíř uvědomit. Musí své protiútoky časovat do jiného taktu soupeřova útoku, protože jinak by docházelo k zásahům. To je také důvod, proč neškolené souboje mnohdy vypadají opravdověji než souboje začátečníků ve školeném šermu. Neškolený šermíř vé většině neví jak akce provádět tak, aby byly opravdu účinné. Dělá velké nápřahy, techniky jsou ve skutečnosti slabé, neobjevuje se práce s tempem a vzdáleností a většinou se používá jen ty nejzákladnější techniky. Oba šermíři pak mohou jít do souboje naplno a nehrozí velké nebezpečí zásahu. Školený šermíř je na tom jinak. Na škole se učí jak akci provést opravdu účinně a na scéně stejnou akci musí provádět tak, aby kolegu nezasáhl. Bohužel u nás zatím není školství historického šermu rozvinuté takovým způsobem, aby bylo možné rozdělit oba směry. Dobrý učitel zatím maximálně ukazuje jak techniku provádět scénicky bezpečně, a to až na školách pro pokročilé. Většinou ale není dost prostoru k tomu, aby se mohl věnovat pouze nácviku scénického provádění techniky. To je totiž už nadstavba, které se může šermíř věnovat až po zvládnutí základní techniky. Bez zvládnutí školeného šermu ale na druhou stranu hrozí, že nebudeme předvádět šerm, ale pouze jakési plácání čepelemi zbraní o sebe. Proto je podle mého lepší projít výcvikem ve školeném šermu a pak pokračovat nácvikem jeho scénického ztvárnění. Výhody tohoto přístupu jsem popsal v jiném článku.
  Dalším rozdílem mezi nácvikem scénického a bojového šermu je výběr technik. Bojovému šermíři postačí několik oblíbených technik, které piluje k Scénický šermíř naopak musí mít technický rejstřík co nejširší. Souboje totiž musí neustále obměňovat, používat co nejzajímavější techniky, které se v reálném boji velmi těžko aplikují atd. Každý z těchto šermířů má i jinou prioritu ve výběru technik. Zkuste se například podívat do knihy Šerm šavlí od Svatopluka Skývy. Najdete zde odstavec, ve kterém autor mluví o postupu nácviku a o tom, že velká řada základních technik se nacvičuje až později, protože v soutěži se použijí ojediněle. Co to znamená. Bojový šermíř bude nacvičovat zejména zahájení boje, předseky na ruce, útoky do tempa, zárazy atd. Scénický šermíř bude nacvičovat efektní páky, obrany proti těmto pákám, porazy atd. – to znamená akce, které se líbí divákům, ale hůře se provádějí v reálném boji (tím ale v žádném případě nechceme říci, že by tyto akce byly neproveditelné).
  Popsali jsme si co bude nacvičovat bojový šermíř. V žádném případě to ale neznamená, že scénický šermíř nebude mít dost práce. Naopak. Scénik musí nacvičit oproti bojovému šermíři kromě vlastních šermířských technik cit pro postavení vůči divákům, jak zahrát zranění nebo smrt, jakým způsobem souboj podmalovat zvukem (zkuste si svůj souboj nahrát na magnetofon a pustit si ho – velmi často uslyšíte pouze rytmické cinkání provázené sem tam stále stejným výkřikem). A to je jen začátek. Scénický šermíř by se měl věnovat základům herectví, pohybu na scéně, kostýmům, dobovým reáliím, zatímco bojový šermíř potřebuje jen tepláky, tenisky, cvičnou zbraň a postačující ochranu. Scénický šermíř by měl mít pokud možno co nejpřesnější repliky chladných zbraní (pokud nevíte co tím myslím zkuste se podívat na stránky Patrika Bárty – Templ), odpovídající kostýmy a doplňky. A jen průměrná plátová zbroj se dnes pohybuje minimálně kolem 50.000,- Kč. Chápu, že všichni asi nebudou mít nýtované kroužkové náplety na prošívanici  nebo plátové zbroje z ocelového plechu. Ale drtivá většina šermířů se snaží přiblížit k nejkvalitnějším zbraním a zbrojím. Nacvičením souboje ale práce pro scénického šermíře nekončí. Musí se nacvičit celá scéna – i jednoduchý turnaj je divadlo a má svá pravidla – pohyb po scéně, střídání rozdílných zbraní, správné vyvrcholení atd. atd. Jakmile se začne nacvičovat hra s dějem, je to ještě horší. Trénink se pak zčásti skládá ještě z nácviku replik, pohybu po scéně, spolupráce s dalšími herci. Pro scénické šermíře to většinou dále znamená přípravu scény, zhotovování rekvizit, starosti s propagací a spousta dalších činností.
  Vidíme, že obě činnosti mají stejný základ, kterým je šerm. Přesto se obě činnosti dost zásadním způsobem liší a záleží jen na nás, kterému směru se chceme věnovat.
  Někteří šermíři tvrdí, že kdybychom dělali bojový šerm, nutně bychom museli zabíjet a s posměchem se vyptávají kamžeto zahrabáváme kostry našich protivníků. Bohužel musím říci, že si pouze zaměňují dva pojmy. Je to praktikování a nacvičování. Pokud budu PRAKTIKOVAT opravdový bojový směr, musím skutečně bojovat. Což by znamenalo přinejmenším zraňovat nebo být zraněn. Samozřejmě to je věc, se kterou nesouhlasíme a je také v rozporu se závaznými právními předpisy našeho státu. Mohu ale bojový šerm NACVIČOVAT. Tzn. nacvičuji jak se v reálném bojovém střetu chovat. Je to stejné jako když někdo nacvičuje bojové karate. Nebo jinak. Zkusme si dát hypotetický příklad. Cvičím v tělocvičně se svým kolegou několik let. Já pouze nacvičuji, zatímco on je členem zásahové jednotky policie a často opravdu bojuje s pachateli trestné činnosti. Přitom oba cvičíme to stejné. Může snad někdo tvrdit, že pouze kolega cvičí bojové karate, protože už opravdu někoho zranil, nebo oba cvičíme to stejné. Samozřejmě kolega může říci, že si bojové karate už vyzkoušel – tj. praktikoval a ověřil si jak je na tom se zvládnutím boje v reálu. Ale stále si myslím, že na tréninku to nic nemění. Nebo se snad scénický šerm změní na bojový tím okamžikem, kdy na mě v noci někdo vyběhne a já mu rozbiji tyčí hlavu? Budu snad od té doby trénovat jinak? Dovolím si tvrdit že ne. Vžádném případě nechci někoho zranit a kdyby to bylo jen trochu možné, raději uteču. Když to ale bude nutné, budu se snažit využít vše, co jsem se naučil. A jak říká Shakespeare „Být připraven jest vše“.
  Pokud tedy shrneme vše napsané. Šerm je jen jeden. Jak scénický, tak bojový šerm mají stejný obsah – smysluplné pohyby chladnou zbraní,  strategická pravidla a taktické zásady. Scénický a bojový šerm se ale liší svým cílem a z toho vycházejícího způsobem nácviku. Ve scénickém šermu jde o to pobavit diváka, v bojovém šermu zasáhnout protivníka použitím jakéhokoliv prostředku. Ve scénickém šermu nacvičujeme kromě technik šermu i jejich scénické modifikace, pohyb na scéně, herecký projev, hraní smrti nebo zásahu, postavení vůči divákům, zvukový doprovod souboje, lastní choreografie atd. V bojovém šermu nacvičujeme správné načasování útoku nebo protiútoku, věnujeme se zahájení boje, psychickému působení na protivníka, boji se skupinou, využitím prostoru, boji vůzných podmínkách jako jsou schody, sníh, tma nebo šero atd. Oba typy šermu je možné nacvičovat společně, je to ale mnohem obtížnější.
  Takto rozděluji šerm já pro svou potřebu. Zkuste napsat své definice nebo vlastní názory na šerm. Vždy je ale lepší říci jak to člověk vidí než vyvracet ostatní názory. Opravdu se může stát, že pak máme na věc stejný názor, jen každý mluví jinou řečí podle toho, z jakého úhlu se na problém dívá. A to je myslím škoda. Rád si přečtu ostatní názory a třeba se nám společně podaří vytvořit definici, která by byla všeobecně akceptovatelná a pomohla nám snadněji se domluvit.
  Na závěr všem přeji, aby jim šerm přinášel co nejvíce uspokojení a pokud jsem se někoho dotkl, omlouvám se, nebylo to úmyslné.